Asi desetiletý klučina vystoupil z vlaku poněkud těžkopádně a váhavě se ploužil po nástupišti. Zbystřila jsem a začala své zlenivělé vědomí uvádět do chodu. Ten kluk byl náš syn. Když se přiblížil, rozeznala jsem odřený nos, pak i odřené koleno a kalhoty od bláta. Když se na mě podíval, nasadil provinilý výraz a řekl: „Hele, mami“ Vytřeštila jsem oči. Kalhoty byli od pasu dolů roztržené, mezi tmavou špinavou látkou prosvítala dlouhá tržná rána na stehně, v širokém pásu kolem rány byla sedřená kůže. V zlé předtuše jsem mu vyhrnula tričko, půlku břicha měl sedřenou. Kolem nás se utvořil tichý kroužek dětí. Mladý vedoucí rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Noo, on nám spadl ze skály, hrál si s nožem a nějak nešťastně uklouzl“ odpověděl tiše na nechápavý výraz v mých očích. „Byla to nešťastná náhoda,“ dodal smutně. Nedělní pohoda odjela vlakem, který právě mizel z nádraží. Prohlídku všech zranění jsem ukončila u podezřele vypadající nohy. Byla oteklá a dalo se na ní špatně došlápnout. Mozek mi pracoval na plné obrátky. Bylo rozhodnuto – hurá do nemocnice. Jenom v autě jsem se synka rychle zeptala: „Co jsi, prosím Tě, dělal?“ „Hele, mami, hrál jsem si s nožem, spadl mi a já jsem ho šel hledat a spadl jsem taky...byla to nešťastná náhoda,“ ozval se ze zadního sedadla tenký hlásek.
Ačkoli venku svítilo sluníčko a rozevlátý vítr přinášel první letní vůně, strohá nemocniční čekárna byla překvapivě plná. Odevzdaně jsme se posadili a čekali. Po hodině a ještě nějaké chvilce se události pohnuli kupředu. Ordinace, rentgen, čekárna, ordinace... Lékař si mě přísně změřil pohledem přes skla brýlí. „Co dělal?“ Rozpačitě jsem přešlápla z nohy na nohu. „Hrál si na svahu a sklouznul dolů, byla to nešťastná náhoda, byl na výletě s oddílem.“ Sádrovna...“Ty kluku, meješ si ty nohy vůbec někdy? ...Tak jednou za rok, co?“ láteřila zdravotní sestra. Vzala jsem ho do nemocnice rovnou z nádraží. Asi jsem něco přece jenom podcenila. Ale neříkala jsem nic. Snažila jsem se, aby to vypadalo, že tam vůbec nejsem. Doma syn klidně poskakoval na berličkách s nohou v sádře kolem stolu a plánoval, jak se mu budou kamarádi ve škole podepisovat na sádru. Vyčerpaně jsem vybalovala z batohu věci po povedeném víkendu. Nadcházel dlouhý měsíc plný komplikovaných přesunů se sádrou, zrušených letních víkendů u známých na chatě a bez koupání, protože s nohou v sádře nejde plavat.
Po měsíčních peripetiích nám konečně sundali sádru. Synek seděl na sedačce a zálibně si prohlížel bledou nožku, uvolněnou ze sádrového objetí. „Hele, mami,“ začal sám od sebe, „Byli jsme na takový zřícenině. Já jsem si tam u kraje házel s nožem a on mi tam někam zapad, tak jsem ho chtěl najít...no a pak jsem přelez takový dřevěný zábradlí, který se strašně kývalo a taky ty červený pásky, co tam byly natažený a najednou jsem z tý skály padal dolů...Vidiš, mami, byla to nešťastná náhoda, já jsem ti to říkal...“
Pokud by Vám tento příběh něco připomínal, pak jakákoli podobnost je čistě náhodná.